Předprodej nové knihy Solfánci a Sluneční královna spuštěn!

O mně

Jen tak-2

Jmenuji se Martina Mia Svobodová

Jsem máma a zajímá mě, jaké příběhy dětem vyprávíme. My jako společnost, svými vlastními příklady i skrze mýty a příběhy, které žijí v prostoru kolem nás. A jak se potom z toho hnětou životy.

 

Žijem' Indigo.

S mužem jsme objeli Afriku, v landroveru jménem Anička, trvalo nám to rok a změnilo životy. Viděli jsme toho dost a taky to, že cesta k lepšímu světu vede dušemi dětí, jak říkala Maria Montessori... Můj vlastní indigový příběh na to navázal v roce 2009, kdy se nám narodil syn a po něm za dva roky dcera. A pak se děti začaly opravdově probouzet do světa, se všemi otázkami a dokořán otevřenýma očima, jak k tomu patří. Hodně jsme si povídaly, sdílely příběhy, zamilovávaly se do života i společných knih. Najednou mi ale poselství mnoha z nich, viděna náhle jejich dětskýma očima, přestávala dávat smysl nebo byla přímo proti mému přesvědčení.

Nevěřím, že štěstí spočívá v půlce království a že vlkovi je nejlepší rozpárat břicho. Věřím ve spolupráci, sílu a jedinečnost každého z nás, v dobro všehomíra. Tak vznikly Indigové pohádky, které 300 z vás podpořilo na Startovači. Myslela jsem, že tím to skončí. 

 Jen-4

 

"Život má takový smysl, jaký mu dáme..."

Indigové pohádky se vám líbily. Dělal se dotisk a brzy budeme dělat další. Píšete nám vzkazy. Děkujeme vám moc za ně! A pak se začal rodit další text. Ťukal na svět, nejdřív nesměle a potom s sebou přinesl lavinu postav, zápletek a příběhů, které si braly slovo a zhmotňovaly se, až z toho vznikli Solfánci a Sluneční královna. Pohádkový příběh o tom, že naším největším nepřítelem je strach, největší zbraní je úsměv a největším kouzlem slovo.  Ilustracemi ji opět doprovodila Lucy Hudec, aka Bumpkinova, kterou znáte už z Indigových pohádek. 

Jak Indigové pohádky tak nyní Solfánci jsou knihy dělané srdcem. Tak nejlépe, jak jsme dokázali. Poctivě ručně ilustrované, na kvalitním papíře, ve vazbě, co se vám nerozsype. Jejich síla tkví i v tom, že vznikly díky souznění mnoha lidí a profesí, s nimiž se naše cesty protkly. Všem jim z celého srdce děkuji. A všem vám. Bez čtenářů není knih. 

Co miluji

Miluji své děti. Svého muže, svou rodinu. A skrze ně to všechno ostatní. Taky vůni posečené louky, kohoutí kokrhání a lámu patky čerstvého chleba a ... čím dál více ty obyčejnskosti. Myslím, že směřuji k tomu typickému - mám radost už jen z toho, že se ráno probudím. A nadýchnu... A pak v optimálním, v tom úplně nejoptimálnějším případě nikomu neublížím a třeba i rozdám trochu radosti. Zamyšlení... Možná, že se i čím dál více také ptám, co můžu udělat já pro svět, než co svět může udělat pro mě. To už začínám mít za sebou...

... kam směřuju

Když mě celý ten techno svět a hromady plastů vždycky uvrhnou do beznaděje žití, vím, že jednoho dne všechno vypnu a skončím v chaloupce na Šumavě, jako úplná ježibaba, kde bude akorát tak to, co si vypěstuju nebo co mi přinesete za moje knížky. K životu mi bude stačit petrolejka a starý psací stroj a nějaký ten pokec s vámi nad krásami světa a bude to fajn. A budu celá a celičká.

Děkuji

Mia

Martina Mia Svobodová

Tento web používá cookies. Tohle ohlášení není moc indigo, ale je to nutnost. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací zde.