„To musíte vidět!“
A měli pravdu, všichni ti starousedlíci, když nám vyprávěli o Fallas (valencijsky falles), čteno „fajas“, místním svátku a znamená to „sochy“. Hořící sochy. V ulicích.
Fallas není celošpanělský svátek, ale výhradně valencijský. A my jsme tu, ve Valencijském okrese. A je tedy taky tak trochu náš! Slaví se na Svatého Josefa 17.3. což je patron Valencie. Svátek Fallas je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a nejbouřlivěji se prožívá samozřejmě ve Valencii, kam se sjedou lidé z celého světa.
My jsme si tento svátek prožili tady u nás v našem malém městečku, které lze přehodit pantoflí. Začalo to tak, že jsem zatočila do ulice blízko našeho domu a tam na mě vybafla „obrovská černoška“. Na místě, kde normálně vede silnice, po ní jezdí auta a mezi nimi skáčou po přechodech chodci, najednou stojí uprostřed křižovatky obří trup s hlavou a s očima jak dva zaocenáské koráby, které šmejdí lidem rovnou do obýváků v horních patrech. Vypadá jak kdyby se zhmotnila přímo ze země a kus jí měl ještě vyvřít napovrch.
To budou ony, ty fajas!
No a pak už jsme celý týden chodili od sochy k soše a obdivovali stavitelské umění, vtip, výtvarný um a celou tu bláznivinu. A zároveň se snažili pochopit, proč se to celé bude zase pálit. Ono se totiž bude.
Naše lektorka španělštiny nám o fallas pověděla zhruba toto: Svátek je v zásadě oslava příchodu jara. Vznikl tak, že kdysi bylo zvykem na jaře dělat velké úklidy, a staré věci a hlavně už nepotřebný a rozvrzalý nábytek se vynesly ven před dům a zapálily. Celé se to časem přesunulo do roviny symbolické očisty ohněm, která funguje i v Čechách jako např. pálení čarodějnic. Tak úplně stejně tady lidé vytvoří sochy, které se pak zase spálí.
Pozoruhodné na celém svátku je, že je celý v rukou lidí. Stát na něj nic nepřispívá, radnice nic.
Tvorba soch a celá práce kolem nich je vysoce organizovaný, tradiční a nesmírně ritualizovaný proces, který má pro komunitu velký význam. Tak především, fally (sochy) staví zvláštní spolky. V našem městě jich je devět a bylo tedy v ulicích postaveno devět fallas. Členem spolku se může stát každý, ale je to poměrně drahá záležitost. Platí se příspěvky a během roku se členové snaží různými akcemi (prodávají věci na trzích atp.) vybrat peníze právě na fallas. Často jsou členství a funkce ve spolcích děděny po generacích a je to považováno za výsadu, např. existuje funkce zapalovače ohně atp.
Když se peníze sejdou do kasičky, třeba deset tisíc Euro, vezmou se a jde se za specializovaným tvůrcem fallas. Nastává proces tvorby a výběru finálního návrhu. Na soše potom zase jiný specializovaný umělec začne pracovat. Socha se následně postaví v ulici, která patří onomu spolku. Ještě jsem zapomněla napsat, že jsou vždycky dvojice soch, malá – dětská – a ta velká. Zhruba týden před samotným pálením tedy začnou ve městě vyrůstat různé sochy, k čemuž patří uzavírky ulic pro auta, takže koncem týdne už nikdo pořádně neví kudy a kam se dostat a zmatek je statečný.
Důležité také je, že každá falla má nějaké „téma“.
Většinou jsou to témata sociální, ekonomická, kulturní, snaží se poukázat na nějaký obecný problém, na nějakého kostlivce, myšlenku, společenskou bolístku. Dané téma je vždy u fally popsáno. U většiny soch jsem to bohužel moc nerozluštila, protože jsem těm popiskům moc nerozuměla, často byly popsány jen valencijsky (což je něco na pomezí mezi španělštinou a francouzštinou), a tak jsme se spíš domýšleli a hádali „co asi tak znamená támhleta socha té pani s vidlema v ruce jak šťouchá do zadku toho kluka“ a tak. Ale ta „moje“ socha jak na mě vykoukla, měla popisek i v angličtině a přidávám vám ho sem, stojí to za to. Přijde mi jako úplně úžasné, že se někde sejdou obyčejný lidi a přemýšlí o světě a následně předají nějaké své poselství, své vyjádření, komentář. Takový velký veřejný plebiscit. Žádná dotovaná práce neziskovek nebo najmutých lidí. Je to svobodné, důstojné a pravdivé. Je to velká katarze a čím dýl jsem chodila kolem všech soch a obzvláště kolem téhle Afričanky (navíc jsme Afriku procestovali a je tak navždy v mém srdci), tím víc mě to celé fascinovalo.
V tento moment mi fally začaly dávat smysl. Jako velké upozornění lidí – tady jsme a tohle si myslíme.
Během týdne sochy obdivují nejen prostí lidé, ale obchází je i komise, která sochy hodnotí. Je mnoho a mnoho kategorií, např. „nejkrásnější“ falla, „nejnebezpečnější“ atd., ani se v tom nevyznám. Tady můžete vidět tu „mojí“ fallu ověnčenou těmito oceněními. Tak jak mě přišla báječná, tak se vskutku líbila i ostatním.
V danou noc se postupně večer začnou fally pálit, přičemž se postupuje od těch nejméně oceněních až nakonec se pálí výherce hlavní kategorie. To už je někdy hluboce po půlnoci a na to už jsme nepočkali. Chodili jsme po městě totiž poměrně chaoticky, vždycky jsme se vydali někam podle rozpisu, ale tam se nic nedělo, holt španělský rozpis. Takže jsme pak spíš tak nahodile někam sledovali davy a párkrát se nám opravdu podařili být u celého procesu zapálení od začátku.
Je kolem toho hodně rušno, nejdříve všude pobíhají hasiči, zatlačují lidi do bezpečné vzdálenosti a chystají si hadice, vrčí tam nastartovaná auta, jedou vysílačky.
Pak spustí živá hudba, falla se zapálí nad čímž dav vydechne a couvne, a řízná dechovka hraje skoro celou dobu, co falla hoří. Hasiči hojně stříkají na okolní domy, aby se nevzňaly a každý uhořelý kus nebo pád ohořelé kostry sochy je uvítán kolektivním vydechnutím, potleskem a jásotem.
Následující den jsou na místě soch zčernalá a smutná spáleniště.
Člověka donutí se zastavit, naženou mu do nozder ten štiplavý pach spáleného dřeva a plastů.
Možná nohou rozhrábneš černé škvarky, abys vytáhl drát z konstrukce, který připomíná ruku. Železné zátarasy povalil vítr a fouká černé oharky ulicí. O kus dál se povalují poházené kelímky od piva. A děti si kopou míčem.
Vše je zase zpátky ve svém rytmu. Jsme znovuzrození.