Předprodej nové knihy Solfánci a Sluneční královna spuštěn!

Jak jsem objevila čas

Chtěla jsem vám napsat něco o tom, jak se žije ve Španělsku, ale zvrtlo se mi to. Začali jsme totiž číst Momo a ztracený čas.

A to je vám léčba. Protože ne náhodou jsme tuhle moudrou knížku začali číst právě teď a tady – ve Španělsku.

Od té doby si času všímám daleko víc. Tedy. Abych se pochválila, času jsem si všímala již před tím. Třeba mi neustále chyběl. A brala jsem si jej dokonce i tzv. do ůst.

Zjistila jsem, například, že Nemám čas je pomalu něco jako Dobrý den.

Ahoj-já-jsem-Nemámčas-zavolej-mi-pak-jo-páček.

Ale jo. Zpomalení, to je to klíčové slovo, kterému jsem se ve spojitosti s časem věnovala nejvíc. Tedy hlavně chtěla věnovat. Hlavně prakticky než teoreticky. Ale ono to úplně nejde. Tak samo od sebe si zpomalit. Jsme chycení. Jsme tou rychlostí pohlcení a prožraní tak, že nám přijde normální. Být busy je společensky přijatelná droga. Žádaná, preferovaná. Jde kapitalismu (kola strojů se musejí otáčet) přímo na ruku. Tak proč by ne, že? Buďme busy!

Jenže když je něčeho moc, tak je toho příliš (asi Werich tohle už řekl, ale nemám čas to teď googlit… vtip, haha.) A jak ten čas dojde, zadřou se kola a vlastně se začneme ptát a všímat si. A jelikož mám zadřená nejen kola, ale i kolena a občs i třísku, tak se prostě ptám a všímám si.

Zdá se, že čas je taková zvláštní potvůrka. Mimo fyzikální zákony si sublimuje kamsi pryč, jak se mu zachce a kdy se mu zachce. Zkrátka se nenávratně ztrácí. Je to jediná fyzikální vlastnost času. Ztrácení. Asi jako že vlastností křemene je „tvrdost“. Kolik se vám ho dneska ztratilo? Ále, asi dvě hodiny. Máme všichni plné ruce s hledáním.

Pěknej projekt, jenom na něj musím najít čas.

Je jak kočka, která zdrhá a kroutí na nás výsměšně ocasem, za který se nedá chytit.

Půjdeš na Mikuláše? Nemám čas, promiň. 

Právě mi psala kamarádka, jestli půjdeme na tu Mikulášskou párty. Né bože, orosila jsem se až na patě: „Hele víš, um, um, nemáme čas, už něco máme.“ A přitom pravda je mnohem prostší – se mi ale lautr nechce.

Proč to tedy normálně neřeknu? No to je jasné, žejo. Jsem srab. Protože nemít čas je přijatelné, normální, zatímco nechtít na párty znamená – třeba, že jsem pecka a to tedy já rozhodně nejsem! Já jsem zajímavá a žádaná – a busy – a tak nemám čas. Čas mají děti a žebráci. Když ho mají dospělí, jsou podezřelí. Neplatí samozřejmě v případě, kdy si ho tzv. „uděláme“. Ale to je jen vyšší level jeho hledání, takže to je ve finále úplně jedno a nepočítá se to.

(haha ta představa třeba při hraní s dětmi: tak teďj ste dodělali bábovičky a jdeme dělat čas…)

Čas, respektive jeho nedostatek, zkrátka zneužívám jako výmluvu. Ve skutečnosti tím říkám, že mám jiné priority. (ale nezním u nich tak skvěle busy.)

Čteme Momo a je to léčba – důležité také je, kde jsme tuhle knížku začali číst. Ve Španělsku. A to je dvojitý zásah. Na solar, mezi oči, záušák..

Ve frontě, v dopravní zácpě, na přechodu, v obchodě, před školou, na úřadě (!), jen tak mezi dveřmi, cestou s odpadky, cestou na schůzku, cestou na jógu, cestou na pláž, na pláži, v restauraci… Španělé čas mají! Zdá se, že čas celé Evropy dosublimoval sem na jih, stekl sem jak jarní deštík a teď si tu hoví a Španělé si jej přepinkávají sem a tam – pink, pink.

Nutí mě vzpomínat. Kdy jsem ztratila ten svůj čas?

Vzpomínáte si taky na to, kdy jste ještě měli čas? Já ano. Docela zřetelně. Například, když mi bylo osm a jezdila jsem na housle do lidušky. To bylo času k uzoufání! Než přijel aaaautobus, pak přijel ale nebylo to moje čísloooo, pak přijel ale byl narvanej. Ono když vám někdo stojí na noze a vy někomu funíte do vlasů, se čas sakra vleče. A pak jsem čekala na paní učitelku a vzpomínám si, že na takové té studené podlouhlé školní chodbě byl takový obrovský obraz asi pět krát pět metrů, to nebylo jako dneska, kdy je všude samej výkres a výstavka a ve finále nekoukáte na nic, tak tam byl právě a jen tenhle jediný obraz a mě nekonečně fascinoval. Byl to záběr na městský park, v kterém byla spousta lidí na lavičkách, různě se procházeli a tak a všichni ti lidi měli noviny a zaujatě je četli. No a těm postavičkám co byli jako nejblíž se dalo i přečíst, co v těch novinách stojí. Bylo tam: Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru. Strašně mě to fascinovalo a protože ještě nebyl google, vlastně jsem o Jurijovi věděla jen tuhle klíčovou věc a byl to pro mě hrdina. A fascinovala mě ta jednota těch lidí, jak si všichni, celé město, četlo ty noviny, z kterých rudě zářil ten titulek. A já jsem nekonečně dlouho a pořád dokolečka studovala ty namalovaný lidičky a počítala, kolik těch novin na tom obraze je. A když jsem pak jela po houslích domů, už zvláštně uklidněná, že to mám za sebou a mám na týden klid, jsem zas počítala zádrž dechů, než přijel autobus, nebo kolik ještě přejde lidí, kolik jedenáctek projede v protisměru. Nevím to jistě, ale tehdy podle mě mělo odpoledne asi tak patnáct hodin.

Zoufale neefektivní – dítě

Je zřetelné, čím to bylo. Teď už to vím, sím. Bylo to tím, že jsem lelkovala, zevlovala, nudila se.

Nedělala jsem nic produktivního, efektivního. Byla jsem přesný opak toho, čím jsem dnes – člověkem, který je velmi efektivní, snaží se využívat čas na maximum, už proto, že ho přeci moc nemá – tu s dětmi, tu pracovat, tu zprodukovat domácnost, a co partner, párty, pes, ptám se?!

Když někde nedejbože uvíznu – třeba, když se na úřadě/u kasy/ve frontě zakecají dva Španělé, cha cha, tak hnedka lovím mobil, abych zkontrolovala, co se nového kde děje. A když ho nemám (kecám, mám ho pořád), tak si alespoň nenápadně protahuju fascie na rukou. A u toho krouží myšlenku bůhví o čem a bůhví na jaké části planety. Jsem zkrátka pořád efektivní. Žádný kousek času nepřijde nazmar.

Blbé je, že to má ty konečně efekty, že se pak ten čas požírá tak trochu sám. Asi nějaká daň za tu efektivtu nebo co.

A tak jsem si dala úkol.

Do svého života zvu Prostoj

Prostoj je, že nebudu dělat nic.

Při čekání budu čekat a ne googlit recepty, reagovat na sms a whatsupy, psát si poznámky. Vždycky když mě zasvrbí ruce, napočítám si gagarina a nechám je pěkně v klidu.

Zevling. Lelking. Rehabilituju pro sebe slovo nuda.

Budu prostě jen tak koukat.

(Svobodová napsat stokrát – budu prostě jen tak koukat.)

Bude to dřina, hlavně teď před Vánoci. Tak mi třeba držte palce a hlavně je držte i sobě.

Čas.

Něco, co chci určtě dál zkoumat.

Nechť Vaše kroky provází pomalé Indigo.

Mia

Tento web používá cookies. Tohle ohlášení není moc indigo, ale je to nutnost. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací zde.