Předprodej nové knihy Solfánci a Sluneční královna spuštěn!

Do moře... zase

Tak jsem prvního ledna vstoupila do moře.

… a vstupovala tam pak zas a znova a znova. Když překoná člověk sám sebe, má nejen radost z toho překonání. Jo, doba ledová je doba ledová  studené moře v lednu je zkrátka studené i ve Španělsku. Tím překonáním jsem tedy měla radost nejen ze sebe a své síly lvice, ale jaksi – jsem objevila nový vesmír, tedy moře tzv. opravdové. Zkrátka jsem si takhle pro sebe objevila moře, setkala se s ním a potřásla si rukou a studenýma nohama. Já vím, já vím. Moře. Ale já nemyslím tu chuděru letní koupající se v krémech a pobodanou slunečníky. Teď už to vím – to je taková tvář hodného strýčka, co shovívavě pochová své zlobivé příbuzné v jejich vybočeních z řádu, aby jim dodal sílu do jejich dalších bojů v jejich životech.

Teď už vím, – zpupně si myslím, že vím, – že moře je velké a ještě větší a nedohlédne mu nikdo na dno duše.

Myslím, že už ho znám a poznávám, každým dnem. Každým znovuponorem do jeho studených vln.

Teď už vím, že tohle moje moře španělské se po létě oklepe a pozve bouře, větry i deště.

Nevím, jak to říct, zní to totiž celé pateticky, velmi. Ale pak si říkám: nezasloužíme si trochu toho – patetismu? Pak můžu napsat a nezardít se, že okamžík vstupu do moře se stává okamžikem znovuzrození. Skrze dialog s mořem se dostávám k dialogu k sobě. Jako v meditaci, nebo snad nějakém jejím úplném opaku, protože mysl je maximálně zjitřená, jsem se dotýkala nejvíc sama sebe, protože studené moře neočuráš. Když jdeš do studené vody, není to jen tak. To nemůžeš odbýt. To musíš být, právě jen, tady, teď. To je… od začátku do konce jedna velká přítomnost. Moře se nejdřív pozdraví. Zeptá se, jak se dnes má, co nového. Vnitřním jazykem, proboha. Nacítit se na vlnu a ten rytmus, kteroý s sebou nese. A pak se člověk začne svlékat.

Ten okamžik mezi odhodláním se svléct a samotným přetažením svetru přes hlavu je jako přestup do jiné dimenze, kde se ručičky na hodinách zpomalí. Návštěvníci a psi zmizí, zůstane jen moře, jeho příboj a bosé nohy.

Každý první krok do vln je úplně jiný. A přitom vždycky vyžaduje to stejné, naprosté odevzdání se a přijetí. Nelze proti zimě bojovat, musí se přijmout, s otevřenou nároučí, pomalu nasát a obklopit se. A když se pak celé tělo ponoří, promrzlé nohy, zranitelné břicho a obnažený krk, hodiny se úplně zastaví. A není nic, než jen silný tlukot v hrudi a zostřené vnímání, a přitom tak daleko, ode všech.

Tohle je okamžik očisty, čistoty. Tady se vidí zřetelně a jasně, a žije se autenticky. Návrat na samý počátek. Jen tělo a ty. (A to moře, skrze něj jsi ty).

Studííí…

A pak někdy přijde i déšť.

Rozbouří moře a to se člověk ocitá na hraně vstupu mezi člověčí říší a divokým předkem v nás, snad vlkem, snad divoženou – divnoženou, snad samotným mořem. Ta hrana je tenká a touha ji překročit svůdná. Je za ní čistota, jasnost a dobro je dobrem a peklo peklem. Z kapek vody vstupuji do vody moře a stávám se součástí oceánu, úplně to cítím, jsme jedno, jsme voda, spojeni navždy jeden do sebe a protancováváme jeden druhým. Nemít špeky, úplná mořská panna.

A po dešti nastává klid. Moře vyčerpaně leží, ani se nehne, jako pravěké zvíře co právě svedlo lítý boj a vyčerpá je i pouhý nádech. Moře se nehýbá a připomíná obrovské jezero. Je to vzácná chvilka. Moře, které se nevzdouvá a nevlní. Vážně to existuje a je to – regulérní zastavení v čase? Zhmotněné popření přírodních zákonů? Všechno je tak klidně obyčejné a přitom v léčivém bodu nula, kotva není potřeba, protože se nachází přímo v srdci.

Ale brzy se zas moře zmocní jeho kolíbavý rytmus, neúnavný, vytrvalý. Stejně jako lidská touha jít dál a vždy se zvednout.

Napsáno pod vlivem dnešního studena, sprchy deště a pleskání kapek.

S mořem v srdci,

Mia

Tento web používá cookies. Tohle ohlášení není moc indigo, ale je to nutnost. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací zde.